Diskuse

                                      K o n e č n ě

Od začátku roku jsem se snažil ulovit lišku. Všude plno liščích stop, pravidelně byly lišky na fotkách z fotopastí, drobné újedi mizely, ale potkat se s liškou, to ne. Na rozdíl od minulých let. A tak jsem se aspoň těšil z loveckých úspěchů šikovnějších lovců a se zájmem pročítal jejich lovecké příběhy na webových stránkách „Myslivost – lovectví“. A přiznám se, že taky tiše záviděl. Na čekanou jsem chodil každý týden, většinou alespoň čtyřikrát. Vždycky ale jen za soumraku nebo za svítání. Déle do noci jsem zůstal jen několikrát, když byl sníh nebo svítil měsíček. Za ty dva měsíce se mi liška ukázala jen jednou a to, když jsem ji přivábil na vřeštidlo. Jenže se to tehdy semlelo tak, že liška byla ve chvilce u nízké kazatelny a po větru. Navětřila mě a odskočila. Byl jsem už značně otrávený a nejvíc z toho, že vím, že v honitbě lišky jsou. Ale chodil jsem vytrvale dál. Zejména mrazivá a jasná rána mi dělala dobře na duši i když jsem třeba neviděl ani chlup. Dilematem taky bývalo kam si jít, dneska nebo zítra ráno, sednout. No, a při té příležitosti jsem si vzpomněl na jednu rybářskou průpovídku: Změna místa – ryba jistá a parafrázoval jsem ji na: Změna místa – liška jistá. V neděli večer jsem se rozhodl, že ráno půjdu na kazatelnu, na které jsem ještě tuto zimu nebyl. Několik lišek už jsem tam v minulých letech ulovil a tak jsem večer usínal s nadějí, že tentokrát by to mohlo vyjít. Na kazatelně, která stojí na konci meze vybíhající asi šedesát metrů do pole, jsem byl více jak hodinu před východem slunce, tedy skoro ještě za tmy. Neomezený výhled je tam do tří stran. Na okolním poli byl loňský jetel strnišťák, na podzim posečený na samou zem. Vyšisované zbytky strniště a lehoučká jinovatka poskytovaly dobrou viditelnost. Jenže, co to bylo platné. Zase nic! Už hezkých pár minut přemýšlím nad formulací esemesky, kterou pošlu kamarádce, že to zase nedopadlo a dívám se k východu, kde za rudými červánky se za pár minut vyhoupne slunce. Světla už je skoro jako v poledne, když vidím v okénku před sebou na poli tmavší šmouhu, jak táhne polem. Při lovu v noci a za šera pozoruji krajinu bez brýlí a tentokrát jsem je ještě nenasadil, i když už bylo parádní světlo. I bez brýlí jsem si ale jistý, že je to liška. Ten pohyb znám. Je to ale dost daleko a ještě směřuje šikmo ode mě. Cucnutím ji zkouším zastavit, ale nereaguje. Už ji mám taky v puškohledu, ale na lišku táhnoucí klusem a na tu vzdálenost – byla by to marná rána. Černé myšlenky se mi už honí hlavou, když se liška náhle zastaví, otočí se vpravo a krásně na široko ztuhne, číhajíc na pohyb nějakého hraboše. V tom jasném ránu to byl v puškohledu pěkný obrázek. To už mám ale také napnuto, usazuji křížek na komoru a dotýkám se spouště. Rána zahučela tichým mrazivým ránem a já vidím, že liška zůstala v ráně. Stavím kulovnici do rohu kazatelny a rozdýchávám ten rychlý sled událostí. Triedrem ještě kontroluji situaci, odhaduji vzdálenost na více jak sto metrů a užívám si pocit z úspěšného lovu. Po chvilce balím a odnáším si věci do auta. Vracím se ke kazatelně, odkrokuji vzdálenost na 164 kroků, což je asi 120 metrů a fotím úlovek na nástřelu. Úlovkem byl mladý, nevelký lišák s čistou a pěkně vybarvenou srstí. Pro tentokrát jsem se svým střeleckým uměním spokojený. Zásah byl přes přední běhy na nízkou komoru, 25. února v 6.48 hodin. Střelivo 7×64, SB Nosler Partition.

Všem dobrým myslivcům přeji co nejvíce zážitků i nějaký ten úlovek.

Lovu zdar.                                                       ing. Miloslav Marvan

      

Foto č. 1 – na nástřelu                   Foto č. 2 – „poslední rozloučení“

________________________________

Co mi při čtení Myslivosti radost nedělá…

Letos je tomu 20 let, kdy jsem absolvoval zkoušky z myslivosti a získal první lovecký lístek. Už v průběhu přípravného kurzu adeptů jsem začal pravidelně odebírat časopis Myslivost a vydrželo mi to dodnes. Pokaždé, když mi pošta náš časopis doručí, při první volné chvíli jej celý prolistuji a zjistím, co je jeho obsahem, některé články přečtu hned, k některým se vracím později. Vždy zde najdu text, který mě poučí nebo pobaví, mnohdy přečtu něco, co sám již dávno vím a znám, ale říkám si, že je dobré i všeobecně známé pravdy a zkušenosti opakovat a vzdělávat nás všechny, ať už jsme myslivci noví či zkušenější. Protože opakování…, však to znáte.

Jen zřídka se mi stane, že po přečtení nějakého příspěvku, který mě vůbec nepotěší, mám chuť okamžitě a zásadně reagovat. Už jsem tak kdysi učinil. Bylo to někdy v druhé polovině devadesátých let, kdy nějaká naše čerstvá (jako tehdy já) kolegyně, jinak hezká blonďatá dívka, pocítila potřebu pochlubit se svým prvním uloveným srncem a zaslala do Myslivosti krátkou zprávu s fotografií, na které klečela nad svým úlovkem oblečena v zářivě červeném svetru – roláku. Nelenil jsem tehdy a napsal do redakce připomínku v tom smyslu, že když už chceme, aby naše foto viděli i ostatní myslivci, měli bychom ctít zásady mysliveckého oblékání. Můj příspěvek byl tehdy publikován a dodnes se mi stává, že mi některý z mysliveckých přátel při setkání na loveckých akcích s úsměvem připomene, jak jsem to tehdy „tý hezký holce v červeným roláku nandal“.  S odstupem času si říkám, že jsem k té kolegyni mohl tenkrát být chápavější. Na druhé straně jsem byl možná první, kdo ji na ten drobný nešvar upozornil a ona je od té doby ozdobou všech mysliveckých setkání nejen díky své tváři ale i svým oděvem, což jí i nám upřímně přeji.

Ve svém tehdejším příspěvku jsem však nekritizoval jen onu úspěšnou lovkyni, ale položil jsem i otázku, zda by příslušní redaktoři neměli věnovat větší pozornost tomu, jaké texty a jaké fotografie jsou v časopisu Myslivost publikovány. A stejnou otázku jsem nucen vyslovit i nyní.

Dnes jsem také pročítal Myslivost č. 1/2015. Na str. 102 – 103 jsem si s chutí přečetl text nazvaný „Myslivecká rána“. Vzpomněl jsem si, jak jsem v listopadu loňského roku při mé přednášce v rámci kurzu adeptů na téma „myslivecká rána“ hovořil. S potěšením jsem si uvědomil, jak je uvedený příspěvek podrobně a srozumitelně zpracován a jak je dobře, když si jej přečtou nejen adepti, ale i my, více či méně zkušení myslivci. A s tímto hezkým pocitem jsem se prolistoval až na str. 121 k příspěvku pana Petra Zwingera „Podzimní večer a ráno“. Po jeho přečtení mi nezbylo, než sepsat toto povídání.

Autor zde popisuje (a přiloženou fotografií prokazuje), jak někdy před dvěma lety kulobrokem na stejném místě ulovil lišku a husu. To by si jistě zasloužilo podělit se s takovým loveckým zážitkem i se čtenáři časopisu Myslivost. Problém je v tom, že pan Zwinger dle svého vyjádření při tomto lovu použil obě hlavně své oblíbené zbraně bohužel jaksi v opačném pořadí. Lišku totiž ulovil brokem 4 mm, zato husu ulovil kulovým nábojem 7×57 v letu na cca 50 m!

Po přečtení této informace mi skutečně zatrnulo. Střílet kulovou zbraní takovéto (ale i daleko slabší) ráže do vzduchu na letící zvěř je dle mého názoru trestuhodné. Pravděpodobnost zásahu se v takovém případě blíží nule, což ale stejně nemá velký význam, pokud si uvědomíme, že vystřelená kule nepochybně po hladkém prostřelení husy pokračovala dál ve svém letu a můžeme jen doufat, že nezpůsobila žádnou škodu na cizím majetku, zdraví či životě. Moc hezký kontrast k právě přečtenému pojednání o Myslivecké ráně.

Jenže ono zdaleka nejde jen o Mysliveckou ránu. Kromě mysliveckých tradic, pravidel a zásad totiž existuje něco, co je povinen dodržovat úplně každý bez ohledu na to, zda je ochoten tradice, pravidla a zásady ctít nebo zcela ignorovat. To něco se nazývá zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti, v platném znění. No a tento zákon v části nazvané Zakázané způsoby lovu v § 45 odst. 1 písm. v) výslovně stanoví, že je zakázáno „střílet … husu velkou, husu běločelou a husu polní jinak než loveckou zbraní brokovou na společných lovech za účasti minimálně 3 střelců a stanoveného počtu loveckých psů“.

Pan Zwinger si v závěru svého příspěvku pochvaluje, jak kule prakticky vůbec nepoškodila zvěřinu ulovené husy a jak si na husičce s knedlíkem a zelím pochutnal. Co na tom, že při ulovení husy byl zásadním způsobem porušen shora citovaný zákon zejména tím, že husa byla ulovena jinou zbraní, než zákon povoluje, jiným způsobem lovu (individuálně, nikoli na společném lovu), než zákon povoluje? Možná, že šťastný lovec ani neví, že husu ulovil zakázaným způsobem? Anebo to ví a právě proto uvádí, že se tak stalo již před dvěma lety, protože otázka promlčení zde hraje podstatnou roli?

Nevím. Odpovědi na tyto otázky neznám a ani mě vlastně nezajímají. Trápí mě jiná věc. Jsem přesvědčen, že nejen já, ale i značná část čtenářů chápe časopis Myslivost jako zdroj rozšiřování vědomostí v oblasti myslivosti, jako zdroj jakéhosi našeho celoživotního vzdělávání. Ne každý z nás však má detailní znalosti příslušných zákonů a pokud je na stránkách Myslivosti jako v tomto případě publikována zpráva o uskutečněném lovu, při němž byl prokazatelně porušen zákon, bez jakéhokoliv vysvětlení či komentáře, může to u někoho vyvolat dojem, že se jednalo o způsob lovu, který je běžný, povolený, tj. legální. A to zcela jistě ani já, ani redakce časopisu, o němž se vyjadřuji jako o časopisu „našem“, určitě nechceme. Proto si myslím, že takováto nekomentovaná zpráva na stránky Myslivosti nepatří.

 

 

 

JUDr. Petr Valenta

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.